Sobota 29. září 2012
"FOTO"
Celkem 43 karlovských
turistů a jejich hostů odjíždělo v ranních hodinách autokarem ČSAD Vsetín směrem na Bytču,
Žilinu a Terchovou. Vymetená obloha slibovala pěkný podzimní den, i když ostře svítící slunko mohlo
zvěstovat i případné zvraty počasí. Projeli jsme Terchovou, odbočili do Staré doliny do
kouzelného kaňonu Tiesnav, jehož úchvatná krása snad ani nemůže zevšednět. Vystoupili jsme na
rozcestí Starý Dvór, odkud směřuje modrá TZ vzhůru do sedla Príslop.
Zvolna jsme začali
stoupat : nejprve po silničce, pak po lesní cestě a nakonec po travnaté stezce. Minuli jsme také
chatu Sokolie, která se konečně po mnoha letech probouzí k životu – téměř ruina
bývalého hotelu se renovuje do své původní podoby. Z travnatého sedla Príslop
(916 m)již byl nádherný
výhled na Velký i Malý Rozsutec, rozložitý Stoh, skalnatý hřeben Sokolie a také na západ – na
nekonečné moře kopečků mezi Malou Fatrou,Kysuckými i Moravskoslezskými Beskydy a
Javorníky.
Teprve nyní začalo opravdové stoupání. Na zhruba dvou kilometrech jsme museli zdolat
převýšení 250 m– právě
tolik činí rozdíl nadmořské výšky sedla a prvního z dnešních vrcholů.Cesta se místy stávala
blátivě kluzkou a výstup náročnějším (to ovšem je na severním svahu Baraniarek vždy, i v době
dlouhého sucha). Baraniarky (1270
m) nás za náročný výstup odměnily impozantním výhledem. Z jejich
skalnatého vrcholu jsme viděli nejen Kysucké a Moravskoslezské Beskydy, ale i vzdálenější
Slezské Beskydy, Javorníky, Strážovské vrchy,Povážský Inovec a také krajské město Žilinu. Vrchol byl
téměř přeplněný většinou mladými turisty. Z Baraniarek jsme sestupovali do Malého sedla
(1177 m) po mírně
exponovaném chodníčku, okořeněném dokonce i jednou „technickou pomůckou“ - krátkým lanem
a řetězem. Ze sedla následoval opět výstup - na Žitné (1265 m), většinou lesem a již po podstatně schůdnější cestě, než
byla ta na Baraniarky. Ze zalesněného vrcholu Žitného výhled není – ten se rozevře teprve
při sestupu do Velkého sedla(1193
m)a z tohoto travnatého sedla. Následoval výstup na nejkrásnější ze všech
tří kopečků – na Kraviarské (1351
m), které má podobu stolové hory.
Stezka po nádherném otevřeném
skalnatém hřebínku s dalekými a impozantními výhledy na téměř celou malofatranskou hřebenovku
od Rozsutců a Stohu, přes Poludňový Grúň, severní a jižní vrchol Sten, Chleb, Velký Fatranský
Kriváň,Malý Kriváň až ke Stratenci a Suchému vrchu jsou nádherným obrazem, který se vryje do paměti
již při prvním spatření. Všimli jsme si velkého mraku nejprve nad Chlebem, který se později
přemístil i nad Velký Kriváň. To nevěštilo nic dobrého. Z jihu doslova „přetékal“
přes hřeben M. Fatry a postupně zahaloval horní část severních svahů.
Pohodlně jsme došli na
skalnatý vrchol Kraviarského, kde jsme se zastavili a kochali se stále ještě nádherným
výhledem.
Následoval sestup do hlubšího a travnatého
Sedla za Kraviarským (1030
m),odkud jsme opět stoupali většinou nízkým porostem a kosodřevinou a nakonec
po štěrkové stezce na rozcestí turistických cest Chrapáky (1417 m). Kromě pramene pitné vody zde prochází naše modře značená
TZ, která tu kříží žlutou TZ ze Sedla na Koni do sedla Bublen, odkud se dá pohodlně dojít přes
Pekelníka (1609 m) na Velký
Fatranský Kriváň (1709 m).My
pokračovali po modré, nyní již téměř vrstevnicové cestě traverzem v severním úbočí hlavního
hřebene, po úzké pěšině mezi klečí a borůvčím.Viditelnost stále klesala, až jsme byli nakonec zcela
zahaleni mrakem. Trochu vlhčí jsme nakonec dorazili k horní stanici lanové dráhy ve Snilovském
sedle. Nemělo smysl vystupovat na Chleb či Kriváň a tak jsme sjeli lanovkou dolů k chatě
Vrátná. Tam jsme nalezli teplé, suché útočiště a občerstvení.
Někteří naši
„rychlejší“ a zdatnější turisté vystoupili ještě o několik hodin dříve na Velký Kriváň,
nebo na Chleb (1645 m) a
Hromové (1636 m), ze sedla
za Hromovým pak jižním úbočím sešli do Chaty pod Chlebom a teprve odtud k lanovce. A ti
nejzdatnější absolvovali i ten nejdelší a nejkrásnější výšlap – z Hromového přes Steny na
Poludňový Grúň (1459 m) a
odtud ostře dolů po sjezdovce k chatě na Grúni a dále k chatě
Vrátná
Po občerstvení jsme přesně v 17 hodin
odjížděli z parkoviště pod chatou Vrátna domů. Více nebo méně unaveni, ale
z nezapomenutelnými zážitky z tohoto nádherného koutu
Slovenska.
